Velká síň

Aidan byl z celého dnešního dne v jakémsi neurčitém rozpoložení na pomezí rozmrzelosti a očekávání. Začínal ten velký Turnaj, o kterém každý mluvil, škola byla navíc plná cizinců, co dorazili brzy z rána. Neměl rád davy a tlačenice a dnes se musel vyloženě cpát, aby si vůbec dokázal najít místo u stolu. Zároveň byl ale zvědavý, co tahle výjimečná událost přinese.
Když si konečně našel místo mezi svými zelenokabátníky, pozdravil pár známých tváří a vytáhl si kus pergamenu. Už dlouho se mu v hlavě převalovala a kuklila myšlenka, která by mu pomohla vyřešit všechny momentální nepříjemnosti, stále si však nebyl jistý, zda na to má vůbec odvahu. Popadl tedy pero a začal sepisovat všechny klady a zápory. Klady... získá uznání a bude mít jednou pro vždy klid, kdyby se mu podařilo skončit na nějakém ucházejícím místě. Zápory... může se zmrzačit, získat nějaký doživotní šok nebo trauma, nebo taky skončit poslední a všechna ta snaha by byla úplně k ničemu. A co kdyby třeba... zemřel? Nad tím se poněkud pozastavil. Sice se tento rok konal v duchu toho, že oproti předchozím turnajům zahrnuje spousty ochran, aby už nedocházelo k tolika úmrtím účastníků, ale to přeci není žádná jistota. Vážně to stojí za to?
Otráveně od sebe odsunul poznámky a odhodil pero. Neměl náladu přemýšlet nad tak pochmurnými věcmi zrovna tady.
Brzy se ukázalo, že už mu na to ani nezůstane dostatečná mozková kapacita. K dnešní hostině se měli připojit i jejich hosté z ostatních škol a on byl přirozeně zvědavý. Dokonce si dneska i výjimečně upravil svůj zmijozelský stejnokroj a učesal se, co kdyby náhodou.
Napjatě se zaměřil ke vchodu, kam se v ten moment upíralo mnohem víc zvědavých očí ze všech kolejí, neboť návštěvníci přicházeli.

Konečně přišel tento den. Den, kdy měla její škola či spíše vybraní odjet na Turnaj kouzelníků. Nechtěla nějaký okázalý vstup na Bradavickou školu čar a kouzel, ale škola byla jiného názoru. Využily přenášedla a pak... Co si budeme povídat, pegasové jsou asi nějak moc populární. Raději by uvítala koště či tam snad dojít pěšky. Ale teatrální vstupy jsou teatrální vstupy.

Naštěstí přijely už brzo ráno, tak si to tady mohla trošičku prohlédnout. Netušila jestli se přihlásí vůbec do turnaje. Ano, když vyhraje, tak bude slavná, ale jak moc velká je šance, že zrovna ona vyhraje? Raději bude dělat psychickou podporu a případně různě poradí, pokud se bude dát jak, než aby se přímo účastnila. Na to má svůj život až přespříliš ráda.

Nadešel čas, aby slavnostně vstoupily do Velké síně. K její smůle musely jít první, protože jsou to přece dámy a ty mají přednost. Zrovna dvakrát nemusela, když se na ní upínaly zraky lidí, které navíc vůbec neznala a netušila, co od nich může čekat. A ještě v té jejich taneční sestavě byla vepředu, protože tanec... To bylo něco, co ovládala skutečně dobře. Lehkým krokem, spíše skoro jakoby se nadnášely, přicupitaly do Velké síně a jejich představení začalo. Hudba, ptáčci, nádherné uniformy, to byly ony. Tento rok přijely jen v dívčím zastoupení, ačkoliv nechápala proč. Nejspíš zafungoval feminismus jak blázen.

Přesunuly jsme se na místo, které bylo nám určené. Hned  se začala rozhlížet po zdejších studentech, abych aspoň částečně měla možnost zjistit s kým má tu čest. Značně dá na první pohled či pocit.
//Mrzimor, Havraspár, Nebelvír a Zmijozel.// V mysli ji kolují jména kolejí a postupně si prohlíží studenty jmenovaných kolejích, tak, jak si je v duchu řekla. Věděla o těch kolejích dost a každá měla co do sebe. Byla značně zvědavá, jestli tu najde i nějaké přátele, které by zvládli její bláznivou povahu. V tuhle chvíli však vypadala jako elegantní, krásná, ale značně odtažitá dívka.

Širokou uličkou mezi stoly přitančil zástup mladých dívek v uniformách. Aidan stihl zaznamenat, že starší mužské osazenstvo bylo dost blízko čemusi, co by nejspíš nazval slintáním, jen ty sliny fyzicky jaksi chyběly. Samozřejmě si ani v nejmenším nenalhával, že snad právě dělá něco jiného. A copak by mohl? To, z čeho všichni přítomní nemohli spustit oči, bylo dokonalým ztělesněním elegance, vznešenosti a magické okázalosti, umění zastrašit a okouzlit.
Když si sedly a Brumbál celý ten nástup doprovodil svou uvítací řečí, Aidan se v hlavě přesunul do své krabice ničeho a začal přemítat nad svým zoufalým společenským životem. Třeba je tohle jeho poslední šance potkat lidi, kteří ho nebudou hned soudit. Minimálně do konce školy určitě.
Opětovně ho probral až nástup kouzelníků z Kruvalu, který naprosto plně vystihnul význam slova "zastrašit". Zdálo se, že se z této školy Turnaje účastní pouze muži. A to takoví, až si Aidan začal připadat, že se postupně zmenšuje a zmenšuje, až je oproti těm medvědům v kožešinách jako titěrný červíček. Nervózně polkl a při pomyšlení, že by se rozhodl do Turnaje přihlásit a bojoval by proti nim, dostal ještě větší strach.
Brumbálovu řeč skoro nevnímal a když došlo na jídlo, znechuceně ho od sebe odstrčil. Musel na chvíli nutně vypadnout, proto popadl svoje věci a poněkud chvatně vyrazil z Velké síně. Jen periferně doufal, že ho Malfoy a jeho vyduté dvě hlavy tentokrát nechají klidně žít. Blonďák ho sice tentokrát nechal, zato se však našel nějaký jiný dobrodinec, co mu s typickou zmijozelskou laskavostí podrazil nohy, až se Aidan nejen že přerazil o dřevěnou lavici, kterou právě přelézal, ale ještě se mu podařilo hodit ukázkového placáka na kamennou podlahu. Sedřel si bradu, až ho zuby zabrněly, stejně jako dopadová plocha zbytku jeho těla.
I tak se začal co nejrychleji sbírat ze země a byl vděčný za to, že až na smích malé cílové skupiny svých spolužáků, neupoutal jeho kaskadérský kousek přílišnou pozornost, přeci jen, sál byl zabraný do živé diskuze týkající se převážně Turnaje. A také je dost zaměstnávala večeře. Jen mimoděk přejel prsty po své hůlce a znovu potlačil chuť nechat pár lidí vybuchnout. Místo toho však jen prohodil pár nadávek a vztekle odkráčel. Na jednu věc však zapomněl - při jeho pádu mu z kapsy vypadnul mobil a překvapivě hladce se doklouzal až ke stolu Krásnohůlek. Aidan měl však v tu chvíli imaginární klapky na očích. Zastavil se kousek od vchodu do Velké síně a opřel se o kamenné zábradlí. Měl vztek a potřeboval se uklidnit.

Jedna z věcí, která se jí líbila na jejich vstupu bylo to, že z nich opravdu sršela elegance a vznešenost, avšak na druhou stranu někteří bystřejší jedinci si mohli všimnout, že je to svým způsobem i divadélko. Ano, byly elegantní a vznešenost sama, ale minimálně ona se dokázala zachovat jako ta největší mrcha a v nejhorších případech jít i přes mrtvoly, kdyby bylo třeba. Nebyla to křehká květinka, jak působila. To opravdu ne, ale na zmatení ostatních to bylo skvělé.
Svou činnost přerušila, když byl nástup Kruvalu. Byla ironie, jak protichůdné byly jejich příchody. Oni krása, elegance a vznešenost, zatímco u nich to bylo strach, síla a možná i krutost. Pak nijak zvlášť své okolí nevnímala, opět. Brumbálova slova ji šly jedním uchem dovnitř, druhým ven. Zas sledovala osazenstvo zdejší školy, potom, co si prohlédla muže z Kruvalu. V tuhle chvíli si byla víc než jistá, že svůj krk nenasadí, aby se proslavila. Chvíli na to, její pozornost upoutala událost u Zmijozelského stolu. Zahlédla jen, že někdo nejspíš spadl na zem a teď se sbírá. Její pozornost však upoutala ještě jedna věc, která se dokázala dostat až k jejich stolu. //Mobil.// Mírně překvapeně zamrkala. Zdálo se, že majitel mobilu si toho ani nevšiml. Pár sekund uvažovala, než se nakonec zvedla a přešla k mobilu, který zvedla. Pomalým a ladným krokem procházela Velkou síní za spousty pohledů od mužského osazenstva a možná i mírně nepřátelských od některých děvčat. Nevšímala si jich. Vyšla ze síně a rozhlédla se, jestli ho někde neuvidí a přeci, že ano. Pomalu se vydala k němu. "Tohle si zapomněl." Měla sametový hlas, když mu to říkala s rukou nataženou k němu s mobilem. "A jsi v pořádku?" Ano, dokázala jít přes mrtvoly, ale měla i dobrou stránku. Měla starost o druhé.

Uslyšel za sebou jemný ženský hlas, a než se otočil, stačil nasadit překvapený výraz. O to větší bylo jeho překvapení, když za sebou uviděl jednu z těch nadpřirozeně půvabných kouzelnic, co před chvíli okouzlily celou síň. Štíhlá blondýnka v modrém stehnokroji Krásnohůlek k němu natahovala ruku s mobilem, který si u sebe nechával jako připomínku toho, že mudlovský svět má hodně co nabídnout, i když je mnoho kouzelníků přesvědčených o opaku.
"Děkuji vám, šlechetná krasavice," kývl mírně hlavou s cukajícími koutky, trochu přehrával. Musel této příležitosti ale patřičně využít. Převzal mobil a rychlým pohledem ho prolétl. Zdálo se, že je nepoškozený.
"Ále ano, jen jsem si myslel, že by mohlo být zábavné praštit sebou o zem..." ke konci už spíš mumlal, když si uvědomil, že ho taky mohlo napadnout něco lepšího.
"Dost srandiček," zakroutil hlavou a nasadil zdvořilý úsměv. To by nebyl on, aby se podobné situace obešly bez vtípků.
"Jsem Aidan a rád bych tě přivítal mezi zdmi tohoto starodávného ústavu. Měly jste dobrou cestu?" sledoval ji se zájmem a pokoušel se odhadnout její reakci.

Mírně zamrkala černě hustými řasy a zadívala se na ten jeho překvapený výraz. Až teď ji napadlo, že ho nejspíš nenapadlo, že zrovna ona za ním přijde či spíše někdo z jiné školy. Předávala mu jeho mobil. Pobaveně ji zacukají koutky rtů. Tohle neslyšela věky. U nich na škole jsou údajně všechny krásné, takže to nemělo žádný efekt. Ale tady? Zatím to bylo nové a kolem sebe neměla spolužačky, i když v duchu tušila, že tahle věta by patřila všem. Stačilo vidět ty pohledy!
"Nemáš za co." Odvětila rychle a naklonila mírně hlavu na stranu a bedlivě pozorovala jeho tvář, aby viděla každou reakci i nepatrný pohyb. Na tváři se jí objevil malý, ale značně pobavený úsměv. Nedávala zrovna často najevo své emoce, aby toho nikdo nevyužil, ale tady krom něho ji nikdo neviděl, ne? Znovu začala prozkoumávat jeho tvář. Výrazné modré oči putovali po jeho rysech, než se přesunuli zpět k jeho očím, aby odpověděla na otázku.
"Colette." Mírně kývne hlavou a lehce pokrčí kolena v takové drobné úkloně. "Díky za přivítání. Cesta byla, jak to říct, velmi teatrální. Není nad to, přijet na okřídleném koni." Slabě ji cuknou koutky a zadívá se za sebe, aby zjistila jestli ji nikdo nehledá. //Že bych měla klid? To snad není ani možné.// Otočila se rychle zpět k Aidnovi.
"Mohl by si mě tu provést? Jsem tu prvně a nechci se tu hned ztratit. A když mám možnost mít takového průvodce jako ty... Proč toho nevyužít." Zářivě se na něj usmála a zastrčila si vlasy za ucho.